Ježišova "reč na vrchu" v evanjeliu podľa sv. Matúša a tzv. antitézy, kde sa Ježiš vyjadruje takým stýlom ako by odporoval pôvodným tézam zo Starého Zákona, keď hovorí: "Počuli ste, že bolo povedané, ale ja vám hovorím..."
Patrí to celé k náročnejším textom, kde sa mnohí pri čítaní dopúšťajú omylov v správnom porozumení toho, preto tu je k tomu z katolíckej exegézy výklad. Je to v Češtine, konkrétne výber z knihy:

Malý Stuttgartský Komentář, Nový Zákon 1, Evangelium sv. Matouše, Meinrad Limbeck, Verlag Katolisches Bibelwerk GmbHm, Stuttgart 1991, Karmelitánské nakladateľství Kostelní Vydří 1996, S cirkevním schválením českobudějovického biskupa Mons. ThDr. Antonína Lišky ze dne 9.7.1996, č.j. 543/96

Výber z uvedenej knihy:

Předmluva

"Rozumíš tomu, co čteš?", ptá se jáhen Filip etiopského dvořana, který čte proroka Izaiáše. Tuto otázku si klade každý člověk, který čte Knihu knih. K jejímu porozumění je totiž potřebný výklad - jak jinak lze správně pochopit spisy, napsané před mnoha staletími…

S přáním hojnosti světla Ducha svatého pro všechny čtenáře

Mons. Josef Koukal biskup litoměřický

Novozákonní bádání se shoduje v tom, že Horské kázání sice obsahuje mnoho Ježíšových slov, avšak Ježíš je tímto způsobem neřekl najednou. Horské kázání spíše představuje dílo evangelisty Matouše...

Matouš by zcela jistě nevložil Ježíši tato slova do úst, kdyby nebyl přesvědčen o tom, že by je Ježíš takto řekl. (Proto nám nečiní těžkosti nalézt k jednotlivým antitezím věcné paralely v Ježíšově konání a zvěstování.)
Následující antiteze jsou utvořeny podle stejného vzoru. Ke každému příkazu, jenž byl znám - alespoň podle obsahu - z pěti knih Mojžíšových a vzhledem k tamnějším obratům je formulován jakožto teze, je uveden vždy Ježíšův výrok jako antiteze: "Slyšeli jste, že bylo řečeno ... Ale já vám říkám ..."
Takový způsob uvádění opaků nebyl v židovství v době Ježíšově zcela nový. I mezi rabíny bylo zvykem vysvětlit svůj vlastní odlišný názor vůči rozšířenému výkladu textu Zákona pomoci úvodních slov "ale já (vám) říkám..." jakožto antitezi. Zcela nové však bylo uvést vlastní pokyny vůči samotnému textu Zákona, který slyšeli (a dále předáváli) "otcové", tedy lidé u hory Sinaj - a to bez dalšího vztahu k ostatnímu Zákonu!

Říká-li Ježíš v Horském kázání: "Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského", dá se to opsat podle biblického chápaní takto: "Jestliže nedostojíte svým závazkům vůči Bohu v daleko větší míře než zákoníci a farizeové; jestliže nepůjdete mnohem dále při plnění Boží vůle, zcela jistě nevejdete do nebeského království!"

Uvážíme-li nyní ještě, že nebeské království není pro Matouše jen "nebem", nýbrž také již "nebem na zemi" vypovídá ono slovo, jež nás nejprve nebylo schopno uspokojit žádným způsobem: "Jestliže nepůjdete mnohem dále při plnění božské vůle než zákoníci a farizeové, zcela jistě nedosáhnete nebe na zemi!"

Přesto však by nebylo správné, kdybychom viděli v následujících antitezích jen pouhé zpřísnění či zrušení zákona. Neboť zatímco první, druhá a pátá antiteze se blíží spíše zpřísnění zákona, jedná se u třetí, čtvrté a šesté prakticky o zrušení určitých zákonů. Smysl všech šesti antitezí spočívá v něčem jiném: mají celistvě umožnit poznání podstaty větší spravedlnosti.

Je to ochota ptát se, jaký požadavek je základem každého přikázání, aby se při plnění nezůstalo stát jen u jeho doslovného znění, nýbrž aby se pokračovalo směrem k původnímu Božímu požadavku...

O zabíjení   [první antiteze]

["Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu." (Mt 5, 21-22)]


Kdo zabíjí, tomu hrozí podle Boží vůle soud (Ex 20,13; 21,12). Pozitivní smysl tohoto přikázání je jasný. V něm dává Bůh člověku vědět: "Chci, abys nechal druhého žít"

Já se však proviňuji proti životu druhého člověka již tehdy, nechám-li jej pocítit svůj hněv, když mu spílám (nadávam) či jej zesměšňuji.

To bylo známo i v židovství. Tak učil například rabín Elasar z Modiim (zemřel asi 153 po Kr.) Takto viděno, Ježíš neřekl lidem svého národa vlastně nic nového, jestliže jim hrozil soudem v případě zloby či spílání druhému.

Nové je "jen", že Ježíš jde v Horském kázání tak daleko a tvrdí: "Kdo bere Boží přikázání: "Nezabiješ!" jen doslova, takže se kvůli tomu přikázání nezřekne ani toho, aby se na svého bližního zlobil či jej zesměšňoval - i když mu Bůh přece tímto přikázáním dal na vědomí: "Já chci, abys nechal druhého žít!"
- pro toho zůstane "nebe na zemi" uzavřeno! Kdo není ochoten k této větší, dalekosáhlejší spravedlnosti, nemůže žít s Bohem v pravdě!" Neboť pro Boha je mír mezi lidmi důležitější než jeho sláva. Vědomí této skutečnosti je smyslem následujícího Ježíšova přikázání:

"Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar".

O smilstvu   [druhá antiteze]

["Slyšeli jste, že bylo řečeno: "Nezcizoložíš". Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci" (Mt 5, 27-28)]

Přikázání: "Nesesmilníš!" (Ex 20,14; Dt 5,18) zakazuje židovskému muži porušit manželství druhého. To znamená: Šestým přikázáním nechrání Bůh mravnost v manželství, nýbrž sounáležitost určitého muže a určité ženy, kteří se v manželství stali jedním tělem (Gn 2,24).

Vyjádřeno dnešním jazykem - bez vztahu k židovskému manželskému právu - vypovídá druhá antiteze:

Nejen ten se dopouští smilstva, kdo spí s cizím manželským partnerem, nýbrž již ten, kdo i jen v myšlenkách "usiluje" o člověka žijícího v manželství, aby jej vylákal z jeho dosavadního svazku.

Jen ten, kdo je ochoten zachovávat tak dalece Boží přikázání „Nesesmilníš", že bude plně respektovat sounáležitost manželských partnerů i v myšlenkách, teprve ten plní spravedlnost daleko větší než spravedlnost "znalců zákona a farizeů".

O manželské rozluce   [třetí antiteze]

[Také bylo řečeno: "Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek!" Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží. (Mt 5, 31-32)]

Podle Dt 24,1 měl muž právo na manželskou rozluku. Měla ovšem probíhat tak, aby žena potom mohla začít nové manželství - a tím také nalézt nový domov. Proto nesměl muž ženu jednoduše zapudit, nýbrž musel jí podle práva dát volnost. Toto uspořádání bylo jistě pro další blaho ženy - a přesto se v něm nevyjadřuje Boží vůle. Neboť muž, který své ženě vystaví rozlukový list, se nezajímá o to, že muž a žena, kteří oba chtěli vytvářet jednotu a stali se jedním tělem (Gn 2,24), jsou si Bohem určeni jakožto pomoc pro život. Kdo tedy propustí svou ženu, ten jí vnucuje smilstvo (Mt 5,32 - Podle židovského práva se žena proti rozluce nemohla vzepřít). A kdo se ožení s propuštěnou, proviňuje se také proti manželství druhého. Ani on se ve svém jednání neorientuje podle Boží vůle. A tak není ani jeho spravedlnost větší než spravedlnost "znalců zákona a farizeů".

[u Matouše 19,4-6 kladou farizeové otázku:
"Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?"
Ježíšova odpověď je jasná:
"Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo." (Mt 19,8)]

O přísaze   [čtvrtá antiteze]

[Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: "Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své." Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď ano, ano – ne, ne; co je nad to, je ze zlého. (Mt 5, 33-37)]

Přikázání [Nebudeš přísahat křivě...], které je zde formulováno na základě mnoha starozákonních míst (Ex 20,16; Lv 19.12; Nu 30,3; Dt 23,21-23), zavazuje člověka ve jménu Božím k pravdivosti.

Platí tedy:
Kdo bere zcela vážně Boží touhu po lidské pravdivosti, nemůže chtít sám od sebe ani přísahu ani slib, protože právě skrze tyto "institucionalizované důkazy pravdivosti" bere nazpět svůj nárok být stále hodnověrný. Kdo přísahá nebo skládá slib, říká přece svému bližnímu: "V tomto případě mi můžete určitě věřit! V tomto případě dodržím svůj slib za všech okolností!" A v ostatních případech ...? Kdo chce - jako Bůh -, abychom my lidé byli pro sebe navzájem hodnověrní, nemůže se nikdy sám od sebe pokusit ukrýt se za svými slovy nebo svými slovy nechat ještě všechny možnosti "otevřené". Jeho ano musí být ano a jeho ne musí být ne.

Komu to není jasné, takže se nadále ani nepřímo nechce zříci jistoty přísahy či slibu, tomu dává Matouš na rozmyšlenou: Každá přísaha a každý slib dostává svou přesvědčující sílu od Boha - i když se přísahající vyhýbá přímému dovolávání Boha. Ano, také požadované neštěstí mě může potkat jen jako Bohem chtěný trest. Jak však mohu požadovat Boží pravdu pro sebe neobyčejným způsobem, nechci-li také pravdivě po nejzazší mez to, co chce Bůh?

O zacházení se zlem   [pátá antiteze]

[Slyšeli jste, že bylo řečeno: "Oko za oko a zub za zub." Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. (Mt 5, 38-42)]

Pátá antiteze nás zprvu staví před několik těžko zodpověditelných otázek: Proč se Matouš zmiňoval o "pravé tváři" a ne jenom jako Lukáš (6,29) o "tváři"? Měla tím být spáchaná křivda charakterizována jako něco zvlášť potupného? (Rána na pravou tvář je možná jen tehdy, udeří-li ten druhý hřbetem své pravé ruky! Proto byla taková rána považována v židovství za zvlášť potupnou.) Anebo chtěl Matouš Ježíšovo přikázání jen konkretizovat? A co znamená proces o spodní šat?

Tyto otázky nemůžeme zodpovědět jednoznačně, ale to ani není rozhodující, neboť všechny uvedené příklady se v jednom shodují: vyzývají posluchače, aby nikdy nereagoval na zlo zlem, dokonce ještě víc: aby na zlo vědomě odpovídal dobrotou. (Proto zní poslední výzva verše 41 nejen: "Kdo si chce půjčit od tebe, toho nevyháněj", nýbrž: "Od toho, kdo si chce od tebe půjčit, se neodvracej!") Tato reakce však není nic jiného než dokončení onoho postoje, jejž vyžadovalo již přikázání: "Oko za oko, zub za zub" (Ex 21,24; Lv 24,20; Dt 19,21). Tím bylo poškozenému zapovězeno, aby reagoval na zlo zlem - tak jako kdysi Lámech hrozil před tváří svých žen všem, kteří by se odvážili mu způsobit něco zlého: "Ádo a Silo, poslyšte můj hlas, ženy Lámechovy, naslouchejte mé řeči: Zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu. Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát."(Gn 4,23) Na pozadí této písně se objasní, co přikázání "oko za oko, zub za zub" požaduje posléze: "Nemáte na zlo reagovat zlem!" Kdo domyslí tento požadavek do konce, pochopí, že potom bude toto přikázání znít: "Reagujte na zlo dobrem, tj. dobrotou!"

O jednání s nepřáteli   [šestá antiteze]

[Slyšeli jste, že bylo řečeno: "Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého." Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5, 43-45)]

Nikoliv bez úmyslu zakončuje Matouš šest antitezí tou, která obsahuje "jednání s nepřáteli"; neboť jen v ní se nachází přímá výpověď o Bohu - a předcházejícím antitezím dodává jejich poslední zdůvodnění.
Matouš se opět neodvolává na "biblický text", nýbrž na náboženské přesvědčení své doby, jež vyrostlo na základě biblických knih. V nich se totiž bylo možno setkat nejen s přikázáním:

"Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého." (Lv 19,18)

V izraelském Písmu sv. bylo možno číst právě i takové texty:

"Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody ... Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna." (Dt 7, l-3)

Kdybychom se nyní ptali, proč přijímal Izrael i takové nemilosrdné Boží rozkazy bez odporu, odpověď nebude těžká: Izrael takové příkazy přijímal, protože byl přesvědčen o Boží nenávisti vůči určitým lidem a věcem. Tím zdůvodnil i Mojžíš své přikázání:

"Něco takového nesmíš udělat pro Hospodina, svého Boha, neboť všechno, co ony činily pro své bohy, Hospodin nenávidí jako ohavnost." (Dt 12,31)

Avšak Boží nenávist se neomezovala jen na určité mravy a obyčeje. Mohla platit - podle slova proroka Ozeáše - také jeho vlastnímu národu:

"V Gilgálu je zdroj všech jejich zlořádů, proto jsem je tam začal nenávidět. Pro jejich zlé skutky je vypudím ze svého domu. Lásku jim už znovu neprokážu. Všichni jejich velmoži jsou umíněnci." (Oz 9,15)

Podobně zní Boží odpověď na Jeremjášův nářek:

"Svůj dům jsem opustil, odvrhl jsem své dědictví; co mi bylo nejmilejší, vydal jsem do rukou nepřátel. Mé dědictví se mi stalo lvem z divočiny, vydává hlas proti mně. Proto je nemám rád."(Jr l2,7)

Tak vyznal i ten, který se modlil:

"Ty nejsi bůh, který má zálibu ve svévoli, zlý nemůže být u tebe hostem, tobě nesmějí na oči potřeštěnci, nenávidíš všechny, kdo páchají ničemnosti." (Ž 5,5)

Anebo:

"Hospodin zkoumá spravedlivého i svévolníka; toho, kdo miluje násilí, z té duse nenávidí."(Ž 11,5)

Nenáviděl-li však Bůh hříšníky a rouhače - nepřátele spravedlivého, mohl pak člověk v Božím společenství milovat rouhače? To bylo nemyslitelné. Boží nepřátelé byli i jeho nepřáteli - a proto slibovali například členové kumránského společenství:

"Hledat Boha celým srdcem a celou duší, konat to, co je před ním správné a dobré, jak on sám přikázal skrze Mojžíše a skrze všechny své služebníky, proroky; a milovat vše, co vyvolil, a nenávidět vše, co zavrhl... a milovat všechny syny světla, každého podle jeho údělu v Božím shromáždění, ale nenávidět všechny syny tmy, každého podle jeho provinění v Boží pomstě." (Pravidlo obce 1 QSI, 1-4.9-11)

Kdo bral izraelské Písmo sv. vážně, mohl mít mnoho dobrých důvodů - také právě v pohledu na Boha - nenávidět své nepřátele. Proto uvedl Ježíš svůj obraz o Bohu jako opak k tomuto obrazu o Bohu, jež byl pro mnohé věřící rozhodující a také biblicky naprosto zastupitelný. Ježíšův obraz je obrazem Boha, o jehož bezmezné dobrotě stvoření jednoznačně zvěstuje:

"Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé".

Nikoliv to, co včera bylo, a nikoliv to, co zvěstovali proroci včera o Bohu, nýbrž Boží současné chování je pro Ježíše rozhodující. A dnes je Bůh dobrý. To vytváří jeho dokonalost. (Za Matoušovým slovem "dokonalý" stojí jistě hebrejské přídavné jméno tamim, které znamená: "celý, nedělitelný, úplný, neporušený".) K této prosté dobrotě jsou proto povoláni také Ježíšovi učedníci, chtějí-li se stát opravdu syny svého Otce v nebi.

To je nejhlubším důvodem, proč jen ten může již zde na zemi žít "v nebi", tzn. v dokonalém společenství s Bohem, kdo je ochoten k "větší spravedlnosti":
Pro toho, kdo se zcela orientuje na Boha, který je dobrý, již není možný hněv nebo nějaké osobní nepřátelství; ten může chtít jak vzhledem k manželství druhého, tak i vzhledem k vlastnímu partnerovi jen jedno: "Aby ses měl dobře!"; pro toho již nemůže existovat žádná dvoj smyslnost a výhrada, a tak již není schopen - jako Bůh - vyjít někomu vstříc jinak, než právě s dobrotou a láskou.